Opuštěnej barák
Jednoho prosincového
pátku jsme se rozhodli jít hrát airsoft. Celkem nás bylo sedm, většina
měla vietnamské brokovky (já, můj bratr (Tomáš) a čapi), tuleň a
Lukáš měli vietnamský manuální pistole, polívka měl manuální berettu
M92 od UHC a baugi měl deserta taky od UHC.
Když jsme dorazili
na místo rozdělili jsme se na dva týmy. První-já, bratr, baugi.
Druhej-tuleň, polívka, čapi a Lukáš. Okolo baráku jsou menší stavby,
které dohromady tvoří celek ve tvaru písmene U. Lépe to pochopíte
z přiloženého nákresu. Do baráku se můžete dostat jenom dvěma způsoby.
První je přes schody, druhý skrz okno nad přístřeškem.
Akce začíná,
druhý tým brání a my se chystáme zaútočit. Baugi má pět meg a Tomáš
jeden podomácku udělaný granát. Přicházíme zleva od staveb a tuleň
nás pozoruje dírou ve střeše. Zkouším jak daleko dostřelím, druhý
padáček trefil tuleně do hlavy, tak to jsem nečekal. Postupujeme
ke zdi, baugi a bratr hází vše co mají dovnitř, já obcházím seník
a jdu k dubu. Všude bouchají megy, obránci zatím nevystřelili, asi
se krčí v rohu a bojí se. Skrz díru nad vchodem pořádně kropim prosto
uvnitř, mé úsilí přináší ovoce, teda jeden zářez (schytala to jednička).
Jdu okolo budovy, v okně u schodů vidím ozářenou zeď-baugi hází
megu. Pomalu postupuji asi
dva metry od zdi. V malém okýnku vidím polívkův ksicht. Jen tak
ho proženu proběhne mi hlavou, namířím a stisknu spoušť. Mám třetí
zářez!!! Rychle běžím k třetí boudě, přelézám na seník a na druhou
boudu, kde mě uvítá střelba z baráku. Rychle zalehávám, naštěstí
je mezi střechami asi dvaceti centimetrový rozdíl, takže mám zajištěné
krytí. Kuličky létají až nebezpečně blízko. Střílím pokaždé, když
vystrčí ruka. Trefil jsem ho do zbraně, ale na to se nehraje. Později
to vyšlo. Teprve si to uvědomuji - já zlikvidoval CELÝ nepřátelský
tým!!!
Rozhodli jsme se
na další hru - hon na lišku a kdo bude liška? Samozřejmě já. Po
chvilce vše začalo. Utíkal jsem lesem asi dvě stě metrů. Celý udýchaný
sbírám větvičky a dávám si je na klobouk. Zalehávám na menším kopečku
a vyčkávám na nepřítele. Tuleň chodí asi deset metrů ode mě a nějak
mě nemůže najít. Vyčkávám. Zahajuju palbu. Baugi se řítí ke mě a
dva metry ode mě se pokouší o něco, čemu by se dalo říkat parakotoul.
Neváhám a posílám mu do břicha dvě kuličky. To bylo o fous, málem
mě sejmul tuleň. To však neměl dělat, taky jí schytal. Zbytek sprintuje
rovnou ke mně a vystavují je deštěm kuliček. Co nejvyšší rychlostí
utíkám dál do lesa, kde se snažím najít výhodnou pozici na pokropení
nepřátel. Uprostřed menšího smrkového porostu zaklekávám a střílím
jako bych měl AEG. Když se probouzím z válečného šílenství sejmávám
jedinou ranou čapiho, jak prosté. Dávám se na útěk, klekám si vedle
padlého stromu a snažím se útočníky přibít k zemi. Zase utíkám.
Dobíhám na nějakou stezku a vidím zákop. Skočit? Neskočit ? Dupot
nepřátel rozhodl za mě. Stojím v něm a pálím po útočnících. Sakra
jeden se dostal za cestu a je asi deset metrů daleko. Stále mě netrefil,
čekal jsem, že už bude po boji. Zamávám mu a zase zdrhám. Asi po
dvaceti metrech zjišťuji, že moje manuální kropidlo je na suchu.
Zvedám ruce a je konec. Nabít bych nestihl, a proto se vzdávám.
Tak skončil můj
velmi úspěšný den.
Airsoftu zdar!
Text: Michal Kadlec
Aktuální články
Archiv starších článků
